Daniel Balabán
Trafo Gallery představuje sólovou výstavu Daniela Balabána (*1957), který si ve svých dílech klade existenciální otázky, zkoumá sebe samého a dotýká se víry. Ptá se, zda má smysl být malířem, proč je tady a jestli je v koho, anebo na koho (u)věřit. A zda je vůbec existence Krista důležitá proto, aby člověk uvěřil tomu, co skutečně chce?
V rozporu mezi filozoficko-existencionálními póly osciluje, nebo lépe z výše jmenovaného vyvstává, obsahová rovina maleb Daniela Balabána. Víra, respektive křesťanská tradice, prožívá v Balabánových malbách genezi. Počátky jeho koncentrované tvorby od 2. poloviny 80. let 20. století mají těžiště v redukované formě, která interpretuje zásadní témata víry prostřednictvím osobité nadsázky, jež se v následujících deseti letech posouvá do polohy citlivé a promyšlené ironie.
Je pozoruhodné, s jak koncentrovanou pokorou Balabán k malbě přistupuje, jakkoliv rafinovaně se staví k oficialitám víry v letech 1985 až 1995. V tomto období kombinuje především dvě základní formální roviny. Ve zmíněných počátcích jde o střídmou až asketickou malbu, která, ač nese prvky tehdejší vlny transavantgardy, je pozoruhodně osobitá. Separovaná co do významu, gesta a autentické původnosti zobrazeného, jako například v obrazech Exodus (1988) nebo Tma kříže (1988) a Mobil (1988). V malbě Tma kříže můžeme spatřovat až jakousi kompresi erbovního motivu víry v podobě kříže ve tvaru sakrální kubické a přísně funkční architektury. Naopak v obraze Mobil se jedná o kompresi do podoby strohého základního symbolu kříže, podpořeného až kresebnou malířskou linkou, kterému je podřízeno okolí v podobě kulisové scény budované ve prospěch prvního plánu. V obraze Exodus zase komprimuje emblematické symboly spojené s exodem Židů z Egypta. Druhou již předeslanou formální rovinu malby Daniela Balabána mají práce převažující od poloviny 90. let 20. století.
Do popředí autorova zájmu se dostává figura. Autor opouští lehce konceptuální tón svých maleb. Figura se stává živou a hmotnou. Najednou je přítomná vlastním fyzickým prožitkem. Jistým způsobem lze říci, že se kolem figur najednou odehrává vlastní podstata děje. Velmi citelně to lze pozorovat především u obrazů Venuše a Mars (1999), Zdeněk sestupující ze schodů (1999) nebo Únava (2000). Zůstává však to podstatné. Balabán malbu nesmírně prožívá. S velkou dávkou jemnosti a rozvahy trpělivě šetří gesty. Jistým způsobem děj citlivě instaluje.
V tomto období začíná být analýza juxtapozice zásadním činitelem v Balabánově díle. U mnohých autorů se setkáváme se situacemi (realitami) významově jasně definovanými. Často se potýkáme s danou a neměnnou komfortní situací, kdy autor z bezpečné vzdálenosti kontroluje proces, který může (někdy) negativně přetvářet celkovou situaci díla, ba dokonce jeho podstatu. Daniel Balabán je v tomto ohledu prostý kalkulu. Nepracuje s předem daným pocitem vybudování divácké jistoty. Nebývale citlivě a lidsky pokouší a narušuje pomyslnou, ale vnímatelnou hranici mezi bezpečím a nejistotou, neklidem a zmarem. Podstatné je, že se autor neuchyluje k zbytečné akceleraci gest a pojmů, aby dosáhl efektu a jistoty. Do svých maleb dokáže až fyzicky vstoupit. Jak obsahově, tak v pozdějších letech také formálně v podobě vlastního zobrazování.
Důležitým faktem následující autorské dekády je skutečnost, že Balabán nezapomíná být pokorným člověkem s nadhledem. Postupně se vytrácí humor, byť velmi rafinovaný, avšak často těžký. Nadhled dominuje. Jakoby s přibývajícím věkem a uvědoměním si všeho, co s sebou fenomén definitivy nese, převládla v Balabánově tvorbě určitá míra smíření a pochopení. Nadhled je dost možná ten nejcennější stav vědomí, který jsme schopni si osvojit. V posledních pěti letech Balabán cizeluje výše zmíněné – nadhled a pokoru ve prospěch malby. Stále se věnuje jemu blízkým tématům. Zejména zpracovává téma víry a reakce na silné aktuální události. Ikonickým obrazem posledních let je v mnoha ohledech Tereza a drak (2018). Jedná se o rozměrnou malbu jasných kontur, gestického, avšak stále malířsky rozpoznatelného a jasně definovaného typu. Jde v podstatě o sakrální výjev „nového druhu“. Je to dualita mezi drakem a Terezou, kdy každý z nich je částečně tím druhým. Syntéza děsu, síly a pokory.
Podstatným aspektem autorovy tvorby posledních let je zdánlivě nenápadná, přesto zejména na tematickém pozadí pozoruhodná „nonpatriarchální“ tendence. Pochopitelně se můžeme odkazovat na Balabánovu fascinující rodinnou evangelickou tradici. Na straně druhé je třeba vyzdvihnout jeho rovnostářský tvůrčí přístup. Žena není jen zdrojem ploché fascinace a profánní nástavbou prostého symbolu matky. Je odvěkým činitelem duality „pozemského absolutna“. Zmíněná jemnost a citlivost v autorových malbách je v podstatě trvalým aspektem zhmotnění tohoto principu.
K výstavě vychází stejnojmenný dvojjazyčný katalog Podstata osobní identity, doplněný o úvodní slovo kurátora Jana Kudrny a rozhovor s malířem.
