Tomáš Rasl – Mezi dnem a snem

Výstava Mezi dnem a snem představuje výběr z prací fotografa Tomáše Rasla (1975) za poslední dvě desetiletí. První samostatnou výstavu měl Tomáš Rasl již v roce 2000, tedy ještě za studií na pražské FAMU. V té době fotografoval na velké formáty a studoval staré a často málo používané technologické postupy. Tento zájem je v jeho případě kontinuální a výstava představí různé metody a techniky. Vedle těchto aspektů však Rasl věnuje pozornost i obsahové stránce svých děl. Tomáš Rasl často pracuje v cyklech, které se postupně vyvíjejí a proměňují. Jeho fotografické vidění je poetické, což umocňují i básnické názvy děl a cyklů.

Tomáš Rasl pracuje v jakýchsi volných cyklech, sériích, které vznikají v průběhu mnoha let a vlastně se neustále rozrůstají a zůstávají otevřeny pro další experimenty a možnosti. V řadě případů jedna fotografie existuje v různých variantách, je vyvolávána odlišným způsobem a vznikají tak naprosto autonomní a samostatná díla. Poslední dobou se autor zabývá technikou bromolejotisku, při němž pomocí olejové tiskařské barvy vznikají originální kusové ušlechtilé tisky. Zcela zásadním tématem je pro Rasla krajina, kterou chápe a vidí očima poutníka a citlivého pozorovatele. Fotografie z cyklu Místa hrdá a pustá představují často zdánlivě obyčejné a na první pohled banální záběry, větve, uschlou trávu či zarostlou cestu. Pocit obyčejnosti je však matoucí, při pozorném pohledu se divák dostává do dalšího, skrytého světa tajuplné poetiky, která odkrývá příběhy esenciální síly, krutosti i lásky. Raslovy krajiny jsou tichými svědky dávno zapomenutých událostí, přežívajících jen v nenápadných symbolech, v lehce přehlédnutelných detailech, ve své zasněné atmosféře bezčasí.

Vedle krajin se Rasl dlouhodobě věnuje také interiérovým zátiším, které tvoří volný cyklus Ateliér. Stejně jako pracuje s promyšlenou a do detailu propracovanou kompozicí a světlem, je často okouzlen náhodnou situací, která vznikla bez nějakého jasného uměleckého konceptu. Díky své schopnosti vidět je fascinován i vizuálními situacemi, které běžně přehlížíme a v niž bychom nějakou skrytou krásu nehledali. Změť drátů, krabice plná starých hřebíků, použité pečicí papíry se v Rasových fotografiích stávají jakýmisi hrdiny proti své vůli, z nepotřebného odpadu se mění ve výsostně estetické objekty, které diváka matou i okouzlují zároveň.

Třetím výrazným cyklem, který se na výstavě a v knize objevuje, je série s básnickým názvem O fyzické duši člověka. Pro mnohé diváky je možná překvapivá svým zobrazením lidských ostatků. V krajinách i zátiších pracuje Rasl s lidským elementem okrajově, jakkoli víme, že i krajinou prošel člověk či že hřebíky držela lidská ruka. Fotografie z této série vznikly v pražském Anatomickém ústavu, který je primárně akademickým a badatelským prostředím. Na umělecké zpracování lidských torz a údů se v tomto prostředí dívají tradičně skepticky a s rezervou. Pracovat umělecky s podobnými tématy vyžaduje hluboké porozumění etickému prostředí. V naší kulturní tradici má pieta k ostatkům hlubokou tradici, je ale také prostředím, v němž bylo lidské tělo zkoumáno a pitváno s jasnými vědeckými záměry již od renesance. První pitvu v Praze provedl v roce 1600 slavný lékař Jan Jesenský. Věda se tehdy vyvíjela v těsné blízkosti umění, hranice nebyly tak ostře vymezené jako v současnosti. V době posledních staletí tak bylo i lidské tělo, včetně svého „uvnitř“, tématem řady výtvarných děl. V tomto smyslu je Raslův zájem i zcela přirozenou reflexí některých historických děl, ale i prací současníků, od Sally Mann přes Joela Petera Witkina až po Jeffrey Silverthorna a mnoha dalších. Jakkoli většina z fotografií této série vznikla na přelomu milénia, její prezentace je zcela nová. Na výstavě Rasl poprvé prezentuje tyto fotografie barevné, tištěné na barytový papír, adjustované na dubondových deskách. V jiných, menších formátech se tyto práce objevily již dříve v černobílém provedení. Nové formáty a jiná technika tisku ukazují celý cyklus v nových souvislostech a o to více také vynikne odlišnost této série od ostatních Raslových děl – odlišnost nikoli v chápání fotografie jako takové, ale v konkrétní tematizaci.

Nové motivy pronikají do Raslových fotografií jen pozvolna, každá nová idea je podrobena dlouhému zkoumání. Nelze předpokládat, že by se v následujících dílech Tomáš Rasl nějakým zásadním způsobem umělecky změnil; ostatně k tomu nemá žádné důvody. Jeho současné pojetí fotografie je svobodné a otevřené, v zásadních tématech bude pokračovat i nadále. Není náhodné, že se jedná o volné cykly, které jsou tak neustále otevřené novým možnostem a experimentům.