Silvia Krivošíková
Trafo Gallery připravila samostatnou výstavu slovenské autorky žijící ve Vídni, Silvie Krivošíkové (*1976), jejíž obrazy v sobě nesou zvláštní, magickou podmanivost. Vyvazují se z linearity neúprosného času, a i ty nejbanálnější okamžiky všedního dne povyšují na menší nebo větší zázraky. Název výstavy Die Kraft pak odkazuje na sílu, energii, na pud k jednání a přežití, který modeluje cestu vlastního směřování. Zázemím této „síly“ je schopnost, odhodlání a vůle jednat. Kurátorem výstavy je Petr Vaňous.
Svět, který je prožíván jako drsná aréna k obhájení vlastní existence, dostává na obrazech Silvie Krivošíkové auru pohádkově či baladicky laděných příběhů, v nichž se lidské odhodlání a vitalita poměřují s životními překážkami různého druhu a závažnosti. Od běžných každodenních útrap po osudové životní zlomy, které mohou člověka na čas i zcela vykolejit. Právě z napětí mezi skutečnou realitou a jejím svobodným malířským uchopením, které nemá daleko k zobecňující básnické obraznosti, prýští ona magická atmosféra posvátnosti, jež se nad vším vznáší a vším prostupuje jako duch toho, co je a má být dobré. Vazba na předmětnost je tu symbolicky podmíněna vnitřní intencí člověka, který přirozeně směřuje za svým cílem. U Silvie je to naplňované ženství a mateřství, které tvoří základní tematický půdorys celého malířského díla.
Zvěčnělé priority symbolizované v díle Silvie Krivošíkové jsou zde vyjevovány volbou vztahů mezi předměty, figurami a prostorem, jejichž obrysy referují o všeobecně známém světě, zatímco jejich významová jádra jsou posunuta do oblasti ryze osobního, autentického prožívání. Základním motivem, který se tu často v různých podobách opakuje, je činka. Nástroj určený k posilování svalů převádí autorka do symbolické roviny „relikvie“. Ztotožňuje ho s reprezentací samotné síly. Obrazy prostupuje ironické zlehčení, jako obrana proti neustále dotírající a rozkladné melancholii. Činka zastupuje opakující se aktivitu, smysluplný stereotyp, kterým se tělo a mysl brání apatii a smutku. Může se ale stejně tak stát vězením nesnesitelného drilu, kterým je vykonávána prázdná, ne-smyslná aktivita, jež se ve své mechaničnosti již dávno minula s vytčeným cílem. Motiv stereotypu je dalším klíčovým momentem obrazového světa umělkyně. Je to obrana proti mechanismům, které prožívání dne a noci převádějí na redukci donekonečna se odvíjejících stejných úkonů, návyků, starostí a povinností. Proti této psychotické automatizaci a robotizaci jedince, motivované společenskou „starostí“, staví autorka vitalitu okamžiku, do něhož vstupuje jiná dimenze autentického prožitku, jež v sobě odhaluje emancipační potenciál.
Některé obrazy Krivošíkové jako by byly ve své naraci puštěny pozpátku. Jako by couvaly v čase kauzální logiky a zpětným chodem obnažovaly skryté důvody a přepodstatnění děje. Tragické momenty jsou vyvažovány groteskní stylizací či důrazem na nepřirozený, umělý pohyb jednatelek a jednatelů. Zároveň její díla fungují jako poetická obrana proti procesům odcizení a zároveň jsou pociťovány jako základní životní potřeba a nutnost. Zosobňují vše, co je pro autorku v životě podstatné. Dítě, vztah, jídlo, domov, odpočinek, práce, radost z maličkostí, které mohou mít pro obnovu vitality překvapující dosah motýlího efektu.
