Kurt Gebauer

Bio

Pro mne není valného rozdílu mezi figurálním a nefigurálním sochařstvím. Pro mne je sochařství jakýsi druh zabydlování prostoru, a to nejrůznějším způsobem.

Figura je celoživotním tématem Kurta Gebauera (* 1941), který za svůj pestrý umělecký život již využil celou škálu tradičních i netradičních materiálů, mnohdy dotvářejících sochařův smysl pro vyjádření absurdity. Překvapujícím a nezvyklým bylo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století využití záměrně pomíjivých materiálů, jakým byla například pytlovina vycpaná slámou. Měkkostí takového materiálu zdůrazňoval umělec ve figurách proměnlivost v čase a narušoval dogma sochařství jako symbolu světské věčnosti. Zároveň odkazoval na přirozený růst a bobtnání lidského těla zevnitř. Modely pro svou tvorbu vidí všude kolem sebe, pozoruje každodenní život a zachycuje tak pohyb ve velmi prchavém a nahodilém okamžiku. Gebauerovy postavy obecně působí svou jednoduchostí, lehkostí, jsou radostnou oslavou života, ale zároveň jistou satirickou výpovědí o společnosti a poselstvím své doby.

Realismus chápe Gebauer ne jako slepé kopírování, ale v určitém smyslu abstrakci a sochařskou geometrii. Také proto v jeho postavách dochází často k výrazné deformaci či zjednodušení tvarů. Nedlouho po měkkých materiálech začal pracovat s umělými hmotami, především laminátem. V tu dobu ho velice ovlivnil sochařský hyperrealismus, jež sochaře přivedl k tvorbě přímých odlitků lidského těla do laminátu. Tak vznikly Figury v oknech i Nervní figura, jejíž povrch může připomínat zvrásněnou krajinu i zmuchlanou látku. Jsou to nervy, které vylezly z vnitřku člověka na povrch, a které pohlcují i jeho tvář, jeho vlastní identitu. Toto působivé vrásnění těla bylo způsobené alobalem, do něhož byla žena při odlévání zabalena.